Tento článek opravdu není o autech. Tento zbloudilý článek, publikovaný pozdě ráno, je to především výbuch radosti z jízdy a hrstka dalších banalit. Je pro ty, kteří Reason Automotive sledují delší dobu a jsou již na tyto bláboly zvyklí.
Kdo nikdy neskončil týden tím, že by chtěl, aby se všechno obrátilo? A když máte chuť nařídit, aby se vše otočilo, nejlepším lékem je, abychom to byli my, kdo dá „tu“ křivku. Bez úmyslu jsem se vydal na tuto křivku…
Týdny, které nikdy nekončí
Včera jsem odešel z kanceláře Ledger Automobile pozdě a unavený. Naštvaný! Ale i dost aut. Celý týden psaní a povídání o autech jsem to po dalším týdnu odnesl předávkováním aut na autosalonu v Ženevě.
Rád bych se setkal s géniem peněženky, který jednou řekl: „Kdo běhá pro radost, nikdy se neomrzí“. Jaká velká lež. Dělat to, co nás baví, je spousta práce a také únavné. Skončil jsem tento týden tím, že jsem se podíval na výkony, výtlaky, standardní vybavení a problémy vyplývající z každodenního života jakékoli společnosti.
Problém s tím, jak udělat ze svého profesního života to, co máme nejraději, je ten, že tento „koníček“ kontaminujeme běžnými problémy jakékoli činnosti – nezaplacené účty, nezaplacené účty… normální.
Testování auta už není jen jízda, psaní už není jen psaní.
Když jsem odešel z kanceláře, chtěl jsem jít domů a odpočinout si. Byla to opravdu nahromaděná únava. Jak víte, není nic, co by mi udělalo větší radost, než sdílet některé příběhy s vámi zde v Razão Automóvel – jako je například tento. Nebo tohle o mém prvním autě, které má na sobě řadu let.
"1. rychlostní stupeň, 2. rychlostní stupeň, 3. rychlostní stupeň. Počítá otáčky vždy při 5500 otáčkách za minutu (nemělo cenu se dále natahovat)."
Zbytek jsou normální články, kde převládá fakta a přísnost, díky nimž je Razão Automóvel tím, čím je dnes.
A protože si dáváte tu práci toto číst (Řekl jsem, že tento článek je pouze pro „tvrdé“, kteří nás sledují již dlouhou dobu), měli byste vědět, že brzy, velmi brzy, zde na Razão Automóvel spustíme několik nových funkcí.
Kromě dalších novinek budete moci také přispívat obsahem na naše stránky. Ale vraťme se k tématu tohoto článku a novinky si nechme na jindy...
Věci se mohou vždycky zhoršit...
Vyšel jsem z kanceláře a nasedl do Mazdy MX-5 RF s touhou řídit stejně jako porazit „starého Portugalce“.Protestoval jsem, že auto je malé a krátké a tohle a tamto. Nastartoval jsem motor, namířil kola na jižní okraj a vyrazil jsem směrem k domu – cestou jsem pronesl nějaké mentální kletby. Nálada byla tak dobrá, že bych raději seděl za volantem svého 1.5 dCi Mégane s 200 000 km — který má náhodou problém s kroužkem vstřikovače — než MX-5 RF.
Návrat k Mazdě. "Sakra! Kdo se zapletl s bankou?“ Škádlil jsem se vším v autě – vším! Dokud mou pozornost neupoutala některá světla, již na úpatí jiho-centrálního kruhového objezdu. "Operace STOP, dobře tedy... to bylo přesně to, co jsem potřeboval." "Dobrý večer, pane řidiči, prosím o vaše doklady." Sakra, zapomněl jsem si peněženku v kanceláři!
"Auto nám dává pocit, že jsme to my, kdo řídí události."
Tohle jsem zrovna potřeboval. Naštěstí strážci zákona nemohli být chápavější. Nechali mě jít poté, co ukázali nějaké fotokopie mých dokumentů a nafoukli balón – nic jsem samozřejmě neobviňoval. Byl jsem ale tak dezorientovaný, že jsem nakonec místo do Almady jel na stranu Costa de Caparica.
Ale mohou se také zlepšit…
1. rychlostní stupeň, 2. rychlostní stupeň, 3. rychlostní stupeň. Počítá otáčky vždy na 5500 ot./min (nemělo cenu se dále natahovat). A když jsem si uvědomil, že frustraci těchto dnů vybíjím na malém japonském chlapci. A dopadlo to zatraceně.
Prošel jsem celou cestu, když jsem se pustil do automobilového průmyslu, a najednou jsem byl zpátky ve svém normálním já: pěkné auto! Vrátil jsem se k tomu, že mám rád auta. Ne, že by se mi to přestalo líbit, ale nepamatoval jsem si, kdy jsem naposledy jel s takovým uspokojením.
Na kruhovém objezdu Monte de Caparica jsem se nakonec nevrátil. Rozhodl jsem se prozkoumat zadní cesty, po kterých jsem nikdy nešel. Hledal jsem odbočky a snažil jsem se uniknout radaru rychlosti A38.
Sebral jsem elektricky ovládanou kovovou kapotu (více se mi líbí MX-5 s manuální plátěnou kapotou…), zapnul rádio a ztratil se podél South Bank. Pocházím z Alenteja, pracuji v Lisabonu, ale bydlím tady. Bylo snadné se ztratit, protože na tomto břehu nic neznám.
Mrak, který se mi vznášel nad hlavou, odnesl vítr – možná proto, že jsem si stáhl kapuci. Řízení je opravdu ten nejlepší lék. Neřešil jsem žádný problém ale dostal jsem čistou hlavu a ani jsem nemusel jít nad 5500 ot./min.
Od té chvíle bylo mým přáním jet až do východu slunce – jediný důvod, proč jsem to neudělal, byl ten, že jsem měl chuť jít na záchod (skutečný důvod k… do prdele!). Ale bylo dobré se za volantem ztratit.
Proto máme rádi auta.
V našich životech je toho tolik, co neovlivňujeme – například nutkání jít na záchod (lol). A mezi tím vším zůstává vůz výjimkou. Auta nám stále dávají tu kontrolu, tu svobodu. Za volantem jedeme, kam chceme a jak chceme! Pokud je to auto s pohonem zadních kol, může být dokonce na boku... mělo by být na boku.
Auto nám dává pocit, že jsme to my, kdo řídí akce. Pravá odbočka, zámek. Odbočte doleva, zrychlete a přeřaďte rychlostní stupně. 5500 otáček za minutu! Stalo se to v MX-5 RF – vynikajícím společníkovi pro tento účel – ale mohlo to být jakékoli jiné auto.
Právě pro tyto a další auta naplňují naši představivost. Vsadím se, že jsme v tom spolu: všichni jsme zažili hrozný týden, kdy jsme chtěli jen sednout do auta a někam jet, ať se děje cokoliv. Můj den byl včera a tvůj?
Využívám této příležitosti, abych věnoval pár slov uznání Mazdě MX-5 RF, která mě provedla tímto neklidným víkendem.
Choval se na výšce. Není to sportovní auto s drtivým výkonem (motor 1,5 l s výkonem 131 koní je fér), ale bylo to přesně to, co jsem tento pátek potřeboval. Vůz, který se choval slušně, pronikavě, který mě nevyzýval a který splnil vše, co jsem mu řekl. A udělal.
Byla to skvělá terapie. Doporučuji. Řízení je opravdu ten nejlepší lék...