Do roku 2030 bude muset automobilový průmysl snížit emise CO2 z osobních automobilů o 37,5 %. Velmi náročná hodnota, která začíná od základu, který již uvádí značky automobilů do „červeného poplachu“: 95 g/km.
Navzdory varování ze strany sektoru je možné, že se scénář ještě zkomplikuje, až budou koncem letošního roku oznámeny nové emisní normy Euro 7. Letošní rok je tedy rokem velkých rozhodnutí: sektor musí reagovat na pandemii, zotavit se a dokonce projektovat do budoucna.
To nebude snadné. Připomínám, že v roce 2018, kdy byly stanoveny nové emisní cíle, poslanci EP vyjádřili přání jít „ještě dále“ a jako „ideální scénář“ navrhli snížení emisí o 40 %. Průmysl požadoval 30 %, zákonodárce chtěl 40 %, my jsme zůstali na 37,5 %.
Dokonce jdu ještě dál. Ideálním scénářem by bylo snížení emisí na 100 %. Bylo by to vynikající. Jak však dobře víme, je to nemožné. Prvotní hřích je právě toto: selhání evropského zákonodárce postavit se realitě. Ve jménu ekologické věci – která patří všem a KAŽDÝ se musí zmobilizovat – jsou cíle a záměry revidovány rychlostí, kterou automobilový průmysl a společnost nemohou sledovat. Posiluji slovo společnost.
Jen v Evropě je automobilový průmysl odpovědný za 15 milionů pracovních míst, 440 miliard EUR daňových příjmů a 7 % HDP EU.
Navzdory všemu tato čísla plně neodhalují význam automobilového průmyslu. Je důležité nezapomínat na multiplikační efekt, který má na ekonomiku automobilový průmysl — hutnictví, textil, součástky a další zpracovatelský průmysl.
Přihlaste se k odběru našeho newsletteru
Můžeme si udělat cvičení: představte si region Setúbal (a zemi) bez Autoeuropa. Ti starší si budou pamatovat depresi, které oblast Setúbalu prošla po uzavření hlavních průmyslových odvětví v 80. letech 20. století, nikoli zřídka, přinejmenším diskutabilní.
S ohledem na to by se dalo očekávat určitou úvahu při veškerém rozhodování, ale to se nestalo. Počínaje místními orgány, schválenými národními vládami a konče evropskými subjekty s rozhodovací pravomocí.
To, co bylo požadováno od automobilového průmyslu – v emisních cílech, výpočtových vzorcích a fiskálních aktualizacích – je, bez dalšího slova: násilí.
Ti, jejichž akademické vzdělání je založeno na inženýrství – na rozdíl ode mě, který jsem chodil do „školy“ humanitních věd – vědí, že když dosáhnete zvýšení efektivity – ať už u stroje nebo postupu – o 2 % nebo 3 %, je to důvod, proč otevřete láhev šampaňského, připojte se k týmu a oslavte výkon.
Jakkoli se tomu snažíme vyhnout, naše očekávání – ať jsou jakkoli legitimní – vždy splňují realitu. V tomto ohledu byl evropský zákonodárce nekompetentní v řízení očekávání.
Je omluvitelné, že ekologické asociace jako „Transport & Environment“, vedená Gregem Archerem, a jejich protějšky tvrdí, že „pokrok není dostatečně rychlý k dosažení našich environmentálních cílů“. Tváří v tvář takovým zjištěním by se dalo očekávat revizi cílů, ale to se nestane, cíle se zhorší. Šok pro realitu bude obrovský.
Chybí jim tíha odpovědnosti těch, kdo mají ve svých rukou blaho společnosti – nebo chcete-li ekonomiky, jejíž etymologický význam je „umění řídit domov“, naši planetu. Proto není odpustitelné, že zákonodárce tuto zátěž nepociťuje. Jak se necítil v říjnu 2020, kdy hybridní pobídky skončily. Hoříme kroky.
Má smysl přestat podporovat vozidla s hybridními technologiemi dostupnými pro peněženku většiny Portugalců, které umožňují cestování po městě více než 60 % času v elektrickém režimu?
To je jen jeden příklad toho, jak ekologický fundamentalismus bolí. Ještě jeden příklad: kampaň vedená proti dieselovým motorům vedla k průměrnému zvýšení emisí CO2 v EU. Při rozhodování je zapotřebí větší kontrola a pečlivost. Životní prostředí má „širokou podporu“, ale společnost nikoli.
Proto, jak vidíte z mých slov, nezpochybňuji potřebu změn v automobilovém odvětví. Ale spíše rychlost a efekty, které v této změně chceme. Protože když se zabýváme automobilovým průmyslem, jednáme s jedním z hlavních pilířů evropské ekonomiky. Ovlivňujeme blahobyt milionů rodin a jedním z největších úspěchů za posledních 100 let: demokratizace mobility.
Pokud se v Portugalsku chceme začít vážně starat o kvalitu ovzduší a emise CO2, můžeme se podívat do současnosti. co teď můžeme dělat? Máme parkoviště s průměrným stářím přes 13 let. Více než pět milionů automobilů v Portugalsku je starších 10 let a téměř milion je starších než 20 let.
Podpora vyřazení těchto vozidel je bezpochyby tou nejúčinnější reakcí, jakou můžeme v boji proti emisím poskytnout.
Za těchto více než 120 let prokázal automobilový průmysl mimořádnou schopnost změny, odpovědnosti a přizpůsobivosti. Dědictví, které si budeme i nadále pamatovat do těch nejpesimističtějších. Chybí a automobilový průmysl si zaslouží uznání nejen za své chyby, ale také za zásluhy. Navíc celá společnost bez výjimky usiluje o směřování k dekarbonizaci.
V případě automobilového průmyslu jsme hrdí na to, že můžeme být svědky a oznamovat tuto změnu, která nás bez fundamentalismu a bez opuštění kohokoli zavede k mobilitě budoucnosti: demokratičtější, s menším dopadem na životní prostředí as novými řešeními.