Není to poprvé, co je Fernando Pessoa tématem zde v Razão Automóvel – před pár měsíci jsem šel testovat Mégane RS Trophy s jedním z jeho heteronymů sedícím na závěsu.
Dnes se role obrátily. Jsme to my, kdo sedí na sedadle spolujezdce a míří k Serra de Sintra s Fernandem Pessoou za volantem.
Na kole
Řídit Chevrolet na silnici Sintra,
V měsíčním světle a ve snu, na pouštní cestě,
Jezdím sám, jezdím skoro pomalu a trochu
Zdá se mi, nebo se trochu přinutím, aby se mi zdálo,
Že jdu jinou cestou, jiným snem, jiným světem,
Že mi stále nezbývá Lisabon ani Sintra, kam bych mohl jít,
Čím se řídím a čím víc jít dál, než nezastavovat, ale pokračovat?
Strávím noc v Sintře, protože ji nemohu strávit v Lisabonu,
Ale až se dostanu do Sintry, bude mi líto, že jsem nezůstal v Lisabonu.
Vždy tento neklid bez účelu, bez spojení, bez následků,
Vždy vždy vždy,
Tato nadměrná muka ducha pro nic za nic,
Na cestě do Sintry, nebo na cestě snů, nebo na cestě životem...
Schopný svým podvědomým pohybům volantem,
Auto, které mi půjčili, pode mnou leze.
Usměji se na symbol, přemýšlím o něm a odbočuji doprava.
Kolik věcí jsem si půjčil, řídím se ve světě
Kolik věcí mi půjčili vodítko jako moje!
Kolik mi půjčili, bohužel, jsem sám sebou!
Vlevo chatrč – ano, chatrč – u silnice
Napravo otevřené pole, s měsícem v dálce.
Auto, které mi před chvílí jakoby dávalo svobodu,
Teď je to věc, kde jsem uzavřený
Že můžu řídit, jen když je zavřeno,
Že dominuji pouze tehdy, pokud mě zahrne do sebe, pokud mě zahrne.
Vlevo za skromnou chatou více než skromné.
Život tam musí být šťastný, jen proto, že není můj.
Kdyby mě někdo viděl z okna chýše, zasnil by se: On je ten, kdo je šťastný.
Třeba na dítě, které nakukuje přes sklo v okně v patře
Byla jsem (s vypůjčeným autem) jako sen, skutečná víla.
Možná ta dívka, která se dívala a poslouchala motor oknem kuchyně
V přízemí,
Jsem něco od prince z celého dívčího srdce,
A podívá se na mě úkosem, přes sklo, do zatáčky, kde jsem se ztratil.
Nechám za sebou sny, nebo je zanechá auto?
Já, řídítka vypůjčeného auta, nebo vypůjčené auto, které řídím?
Na cestě Sintra v měsíčním světle, ve smutku, před poli a nocí,
Nespokojeně řídit vypůjčený Chevrolet,
Ztrácím se na budoucí cestě, mizím v dálce, kam dosáhnu,
A v hrozné, náhlé, násilné, nepředstavitelné touze,
Urychlit...
Ale mé srdce zůstalo v hromadě kamení, od které jsem se odvrátil, když jsem ho viděl, aniž bych ho viděl,
U dveří chaty,
mé prázdné srdce,
Mé nespokojené srdce,
Mé srdce lidštější než já, přesnější než život.
Na silnici Sintra, blízko půlnoci, v měsíčním světle, za volantem,
Na cestě Sintra, jaká únava z vlastní představivosti,
Na silnici Sintra, blíž a blíž k Sintře,
Na silnici Sintra, stále méně blízko mě...
Álvaro de Campos v „Básních“
Heteronymum Fernanda Pessoa
Kéž je Fernando Pessoa, básník, spisovatel, astrolog(!), kritik a překladatel, od nynějška připomínán jako jeden z nás: petrolhead. Literární génius, který prostřednictvím svého heteronyma pocítil cestu, rychlost a svobodu, kterou mohou poskytnout pouze tyto stroje. Jen vášeň pro automobily přiblížit génia nám, obyčejným smrtelníkům.
V době, kdy se stále více mluví o autonomním řízení – se všemi výhodami i nevýhodami, které s touto technologií souvisejí – nezapomínejme nikdy na dobu, kdy automobily ovládaly my. Nebezpečný? Bezpochyby. Osvoboditel? Rozhodně.
Hezký den World of Poetry!
POZNÁMKA: Vzhledem k absenci obrázku Sierra de Feela s Chevroletem jsme se rozhodli použít Morgan 3 Wheeler, který strávil minulý týden zde v Reason Automobile.