Čas od času má lidstvo tu čest být svědkem výkonů sportovců, kteří jsou větší než sport samotný. Sportovci, kteří táhnou legie fanoušků, kteří nutí fanoušky stát na kraji pohovky a kousat si nehty, protože semafory zhasínají až do šachovnicové vlajky.
Svět MotoGP má takového sportovce: Valentino Rossi . Kariéra 36letého italského pilota předčí i představy toho nejlepšího scénáristy Hollywoodu. Jak někdo řekl „realita vždy předčí představivost, protože zatímco představivost je omezena lidskou kapacitou, realita nezná mezí“. Valentino Rossi také nezná meze…
S téměř 20 lety světové kariéry Rossi dělá velké kroky k zisku svého 10. titulu, táhne s sebou miliony fanoušků a poráží některé z nejlepších jezdců historie: Maxe Biaggiho, Sete Gibernaua, Caseyho Stonera, Jorge Lorenza a letos, jistě, fenomén, který se jmenuje Marc Marquez.
Mistrovství světa MotoGP sleduji od roku 1999 a po všech těch letech jsem stále ohromen mediálním pokrytím ‚il dottore‘. Nejnovější příklad se odehrál v Goodwoodu (na obrázcích), kde přítomnost italského jezdce zastínila všechny ostatní, včetně jezdců Formule 1.
Něco ještě působivějšího, protože mluvíme o události související s automobilem. Všude byly vlajky s číslem 46, žluté dresy, čepice a veškerý merchandising, jaký si dokážete představit.
Ve formuli 1 nikoho takového nemáme. Máme jezdce s nezpochybnitelným talentem a záviděníhodnými rekordy, jako jsou Sebastian Vettel nebo Fernando Alonso. Ústředním tématem však není talent ani počet světových titulů. Vezměte si příklad Colina McRae, který nebyl nejtalentovanějším jezdcem mistrovství světa v rally, a přesto si získal legii fanoušků po celém světě.
Jde o charisma. Colin McRae, stejně jako Valentino Rossi, Ayrton Senna nebo James Hunt, jsou (nebo byli…) charismatičtí jezdci na trati i mimo ni. Bez ohledu na to, kolik titulů Sebastian Vettel vyhrál, zdá se, že si ho nikdo moc neváží. Něco mu chybí... nikdo se na něj nedívá s úctou, s jakou se člověk dívá například na Michaela Schumachera.
Formule 1 potřebuje někoho, kdo nám znovu rozproudí krev v žilách – není náhoda, že v roce 2006 se Scuderia Ferrari pokusila dostat Valentina Rossiho do Formule 1. Někoho, kdo by nás zvedl z pohovky. Generace mých rodičů měla Ayrtona Sennu, moje a ti, kteří přijdou, také někoho potřebují. Ale kdo? Hvězdy jako tyto se nerodí každý den – někteří říkají, že se rodí jen jednou. Proto bychom si ho měli užívat, dokud jeho lesk trvá.
Nedostatek spektakulárnosti jednomístných vozů se řeší změnou předpisů. Velká jména bohužel nevznikají vyhláškou. A jak dobré muselo být popostrčit Laudu nebo Ayrtona Sennu...
